"Historický úvod do filosofie Schopenhauera" - překlad Ferdinand Pelikán

Ruch filosofický v roce 1933 přinesl první oficiální ukázku z Tyršova filosofického díla "Historický úvod do filosofie A. Schopenhauera" - autorem výboru a současně jeho překladatelem byl vedoucí redaktor časopisu Ferdinand Pelikán. Text zde uvádím v plném znění.

Miroslav Tyrš

Historický úvod do filosofie Schopenhauera.

(Prvních šest paragrafů Tyršova Historische Einleitung in die Philosophie A. Schopenhauers z r. 1859) [1]

I.

Zdůvodnění podstaty světa jest jediným cílem vší filosofie. Zkušenost Celku a Všeobecna jest jejím předmětem. Celá zkušenost rozkládá se ve dva velké celky: v obor života přírodního a v obor života duchovního.

II.

Filosofie může tedy usilovati o svůj konečný cíl třemi různými cestami: vždy dle toho vychází – li buď od přírody nebo od ducha, nebo konečně dle toho uznává – li, že příroda a duch jsou v nejhlubším základě jedno a totéž.

III.

První z těchto cest nastupuje – celkem na egyptském základě – řecká filosofie. Jest objektivní v tom smyslu, že vychází od objektů, od přírodních věcí; usiluje je pochopiti a jakoby mlčky při tom předpokládá, že z pochopení přírody nastane samo sebou pochopení člověka, jakožto bytosti přírodní.

IV.

Druhou cestu nastupuje novější evropská filosofie. Jest subjektivní. Uvědomuje si, že nejprve jsou nám známy nikoli věci, nýbrž jejich působení na naše smysly – tedy naše představy. Uvědomuje si, že myslící subjekt zná bezprostředně jen sebe sama, jen své představy, že duch jest veličina známá, příroda veličina neznámá. Hledí tudíž – vycházejíc od člověka (subjektu) pochopiti přírodu (objekty).

V.

Vlastí identitní filosofie t. j. učení o jednotnosti přírody a ducha jest Indie. Tam aspoň zažila svoje vytvoření. V Evropě se k ní znali jen jednotlivé výjimečné hlavy. Nahlíží, že před hlubší úvahou nemůže protiklad přírody a ducha obstáti. Nezapomíná vnitřní souvislosti v níž se člověk nalézá s přírodou, z jejíhož klínu vyšel. Zároveň považuje za jisté, že je to táž látka, z níž se skládá příroda i člověk, že to, co v nás myslí, chce a cítí, jest totožné s tím, co se stává za jiných okolností kamenem nebo rostlinou, a že tudíž, co se děje v kameni a rostlině musí být totožné se základními pochody našeho vlastního vědomí.

Život přírody a ducha jsou pro identitní učení jen dvěma stránkami téže věci čili přesněji, že to, co se vnějšně pozoruje, co se jeví jako příroda, co stojí proti nám jako cosi cizího a nepochopeného, jest ve své nejvnitřnější podstatě týž duch, kterým též v pravdě jsme. To, co jmenujeme přírodou, hmotou, existuje jen pro smyslový názor, jest však o sobě povahy duchovní, tak jako my se sobě samým sice jevíme pomocí smyslového vjemu jako tělesa nehledě však k tomu víme o sobě právě jen jako o poznávajících, chtějících a cítících, t . j. právě jako o duchovní bytosti.

VI.

K pochopení Schopenhauerovy filosofie jest z řecké filosofie důležito jen Platonovo ideosloví (o tom bližší u Schopenhauera sama 3. kniha 1. a 2. svazek).

Indická identitní filosofie spadá v hlavních věcech se Schopenhauera v jedno a nalézá v ní důkaz a potvrzení. Z novější filosofie jest třeba k pochopení Schopenhauerovy filosofie následující (následuje delší výklad o předchůdcích Schopenhauerových, a zvlášť široký a důkladný o Kantovi).  

Přeložil: F. P