Estetická východiska z filosofického pesimismu

Estetická "východiska" z filosofického pesimismu se stálým ohledem k A. Schopenhauerovi

(autoreferát disertační práce)

Rozdělení studie, struktura argumentace:

Cílem studie je posoudit, zda estetická zkušenost, jak ji formuluje A. Schopenhauer, plně překonává pesimismus v jeho zdroji. Je mou tezí, že estetická možnost překonání pesimismu v Schopenhauerově konstrukci, není skutečným východiskem v plném smyslu. 

            V úvodní části studie se pokouším stručně načrtnout dějiny pojmu pesimismu a představit jeho jednotlivé typy. Předmětem studie je filosofický pesimismus, který jsem definičně omezil  pouze na metafyzicky fundované systémy. Filosofickým pesimismem označuji ty koncepty, kde zdrojem pesimismu není jen určitý parciální aspekt jsoucna, ale kde pesimismus rezultuje v axiologické reflexi ze samotného založení universa.  Pozornost věnuji především systému A. Schopenhauera. 

            Pesimismu rozumím jako axiologickému rezultátu, resp. jako výsledku axiologické reflexe  - první část práce je věnována axiologickému kontextu problematiky. Je-li předmětem axiologického soudu jen určitý aspekt reality (parcialita), bude se jednat o parciální hodnotový soud. Aspiruje-li axiologická reflexe na hodnotící uchopení podstatné oblasti existence ("substance") půjde o limitní hodnotový soud. Je patrné, že rezultát limitního hodnotového soudu determinuje i jednotlivé hodnotové závěry vyplývající z reflexe parciálních oblastí.

            Hodnota v úrovni "substance" je zpravidla postulována, hovořím o modu její aseitní (a se) danosti. Všechna další určení, včetně parciálních hodnotových soudů, potom odvozují svou platnost od takto deklarovaného aseitního modu. Hodnota posuzovaného faktu v odvozené rovině ("akcidence") se řídí aseitní daností. Vyjádřeno jinak: od hodnoty dané aseitně se odvozují i všechna hodnotová určení abalietního modu (ab alio). 

            Schopenhauerův systém chápu jako "substanční". "Substance" splývá v Schopenhauerově konstrukci s kantovskou  věcí o sobě (Ding an sich), kterou ovšem Schopenhauer neponechává nepoznanou, ale ztotožňuje ji s vůlí, tak, jak je nahlížena v introspekci. Vůle je u Schopenhauera jediným universálním principem existence - systém je monistický. Svět modu představy, empirie, odvozuje svou platnost od roviny "substanční" danosti.  

K posouzení estetické zkušenosti jako východiska z pesimismu, je nutné zrekapitulovat zdroje pesimismu. Uvádím v širším kontextu zdroje pesimismu, jak je uvádí E. v. Hartmann a  A. Schopenhauer. Zdroj pesimismu splývá u Schopenhauera s principem existence - vůlí. Na vůli v její plnosti se nevztahuje věta o dostatečném důvodu, jež má oblast platnosti jen ve fenomenálním modu existence - vůle je proto "bezdůvodná". Věta o dostatečném důvodu vyjadřuje jak všeobecnou kauzální vzájemnou vázanost jednotlivých představ, tak i jejich vázanost k subjektu poznání. Věta o důvodu vyjadřuje všeobecnou determinovanost fenomenálního světa, které podléhá v podobě motivace i poznávající subjekt. 

            Jelikož je pro Schopenhauera fenomenální existence (svět v modu představy) něčím "akcidentálním", jsou i změny ve světě představy chápány pouze jako "akcidentální změny". "Substanciální" rovina existence je i zdrojem pesimismu - k jeho překonání může proto dojít jen v rovině "substance".

"Substanciální" změna je možná u Schopenhauera jen v mezích Verneinung  - Bejahung des Willens (potvrzení - popření vůle).  Potvrzení není apriori východiskem, zbývá proto negace (Verneinung) - anihilace a ta není východiskem též.

 Kontemplativní estetická cesta je u Schopenhauera chápána jako jeden z modů popření vůle k životu. Subjekt estetické zkušenosti se v procesu kontemplace stává "čistým – bezvolným subjektem poznání". Objektovým pólem estetické zkušenosti jsou ideje, chápané jako adekvátní objektivace vůle. Ideje nespadají pod platnost věty o dostatečném důvodu. 

Na závěr studie řadím kapitolu z recepce Schopenhauera v českém myšlení (Miroslav Tyrš). Ohlas Schopenhauerovy filosofie a oblast její recepce v českém myšlení je značně široká. Tyrš je však v zásadě jediným recipientem - estetikem. Pozornost proto věnuji výlučně jemu. Schopenhauerův konstrukt estetické zkušenosti je plně uplatněn i u Tyrše, ovšem je syntetizován spolu s dalšími filosofickými vlivy ve filosofii dějin. Schopenhauerovu volní koncepci usměrňuje Tyrš, zejména pod Darwinovým vlivem, v pojetí aktivismu. Vůle není, jak je tomu u Schopenhauera, principem bezvýchodnosti, ale vědomou snahou, principem aktivity, aktivací "boje o život", snahou o uhájení národní existence apod. Vývoj je u Tyrše usměrňován ideou, tak je zbavena Schopenhauerova vůle bezcílnosti a stává se principem vývoje.

            Rozpracování tezí:           

Úkolem studie je ukázat místo estetické zkušenosti v Schopenhauerově systému v kontextu jeho metafyzicky fundovaného pesimismu a posoudit zda, či do jaké míry je možné ji inaugurovat  jako východisko z filosofického pesimismu.

Pesimismus je nutným axiologickým rezultátem Schopenhauerova teoreticky založeného metafyzického systému. Pesimismus je krajní pozicí hodnotícího, axiologického přístupu. V případě pesimismu metafyzicky deklarovaného (jednoznačně Schopenhauerův systém) jde o  axiologickou pozici, kterou jsme označili jako negativní limitní hodnotový soud, který vypovídá o hodnotě světa s ohledem na to,  co ho podstatně určuje. Akcidentální danost může být předmětem parciálních hodnotových soudů a jako taková neurčuje v substančních modelech závěry axiologických limitních soudů.

Substanční danost splývá s vlastním zdrojem pesimismu, se samotným  světovým principem – Vůlí. Jako zdroj pesimismu uvádím i všeobecný determinismus fenomenálního světa, vyjádřený   větou o důvodu. Ta je ovšem určena transcendentálními danostmi subjektivity a neplatí pro světovou Vůli v její plnosti. Platnost věty o důvodu spadá do světa představy (vyjma idejí). 

Pro naše úvahy můžeme akcidentální určení v zásadě ztotožnit s fenomenalitou, řečeno Schopenhauerovými slovy: světem představy. Svět je mou představou, fenoménem. Vůle, Schopenhauerem chápaná jako kantovská věc o sobě, se objektivuje přímo, bezprostředně ve světě idejí a dále se rozpadá v nekonečnou mnohost jevového světa. Vztahy mezi v jednotliviny individualizovanou vůlí vyjadřuje věta o důvodu, u Schopenhauera modifikovaná do čtyř kategorií, z nichž každá se vztahuje ke specifické objektové třídě.  Na samu světovou podstatu (u Schopenheuera je identifikována s vůlí, jak je reflektována v introspekci, a poté rozšířena na světový základ vůbec) se princip individuace nevztahuje. Není určena časem, ani prostorem, ani kauzálním nexem v žádné z podob věty o důvodu. 

Vůli v modu představy dané nezávisle na větě o důvodu odpovídá svět idejí jako její adekvátní objektivace. Objektivace neznamená, že objektivované jsoucno stojí mimo dosah volního zdroje. Objekt i jej nahlížející subjekt, zde je lhostejno, zda jde o objekt podrobený větě o důvodu, či stojící nezávisle na ní, stále participují na volním zdroji veškerenstva, jsou vůlí v plném smyslu. Bylo řečeno, že objekt je objektem pouze pro subjekt. Subjekt je na stranu druhou také vůlí, touž vůlí jako nazíraný objekt. Subjekt splývá s objektem, je s ním identický, tj. jsou v principu totožné i co podstaty své existence. Není rozdílu ve volním založení subjektu a objektu, vůle je jedna a táž v nazírajícím i nazíraném. 

Fenomenální danost je nám sice běžnou daností vůbec, tj. jiným způsobem, než jako představa se nám svět nedává, ovšem je zároveň objektivovanou vůlí. Fenomenální svět je vůle v modu subjekt - objektové identity.  I v extatickém vytržení v kontemplaci zůstávají ideje objektem pro subjekt, ale současně a podstatně jsou vůlí. Fenomenální svět je jinak nahlíženo vůlí podrobenou principu individuace, tj. je vůlí individualizovanou v prostoru, čase a danou v kauzálních vazbách.  Vůle v modu představy je fenomenální svět, svět jednotlivin participujících na svých pravzorech – idejích.

 Schopenhauerova koncepce odpovídá substančnímu modelu. Jevový svět je projevem původní, jednotné pravůle, světového zdroje. Fenomenálnímu světu se rozumí tak, že změny, jež v něm probíhají, nejsou podstatně určující, tedy neovlivňují substanční danost.  Svět je vůlí, původně a v plnosti. Fenomenální svět je něčím od původního zdroje odvozeným, nepodstatným. Princip individuace je i principem zmnožení původně jednotného světa v množství jednotlivin  v čase a prostoru. Existence v čase a prostoru je principiálně fenomenálním atributem a plně odpovídá akcidentalitě.

Ahistorismus Schopenhauerův je známou věcí, světový pohyb nemá v principu žádný směr, je chaotický, chtělo by se říci, že podléhá náhodě, kdyby ovšem v jevovém světě přísného determinismu měla podle Schopenhauera své místo. Jevový svět je zmnožením bezdůvodného chtění, vlastního vůli jako věci o sobě. Stojíme na rozhraní mezi bezdůvodností chtění, jež je světovým principem a přísným determinismem jevového světa. Obě cesty jsou bezútěšné, záchrana může přijít jen z milosti.

Shrnuto: fenomenální existenci danou v modu principu individuace můžeme zpravidla identifikovat s akcidentální daností, resp. přesněji, fenomenální způsob danosti splývá s akcidentálním určením. Výjimkou jsou ideje, které mají sice status fenoménu (představy dané nezávisle na větě o důvodu), vyjadřují však bytostnou stránku existence a platí u Schopenhauera sice za objektivaci, avšak adekvátní, čímž je jim přiznáno mimořádné postavení ve světě. Ovšem ani ideje nejsou něčím v principu podstatným, jsou pravzory věcí, přítomné v kontemplaci, ale vzhledem k pravůli jsou něčím podružným, jsou zmnoženou světovou podstatou, tak jako svět jevů žitého světa je zmnoženou existencí ideální. Proto i ideje vyjadřují jen některé z akcidentálních určení. 

Změna odpovídající akcidenci nezasahuje z principu substancialitu. Změna ve fenomenálním modu danosti nevypovídá bezprostředně o charakteru substanciality, z variability akcidentálních určení lze mít sice jisté poznání ideálního určení, poznání ideje se ovšem děje v bezprostředním intelektuálním názoru. Pohyb, změna v rovině fenomenality není rozhodující pro svět substanciálně daný. Fenomenalita odpovídá u Schopenhauera zdánlivosti, není ničím skutečným v plném smyslu slova, je jen zdáním - závojem Majiným. Metaforicky si ji přiblížíme kaleidoskopickým rozkladem obrazu do jednotlivých, náhodně daných prvků, v možnosti do nekonečna zmnožovatelných. Východisko tudíž nemůže být hledáno ve fenomenálním určení, ale v říši svobody, v rovině vůle samé. Jemu odpovídá i metafyzický obrat v rovině subjektu (μετανοια), eschatologická cesta vykoupení. Tak jako je každá existence jevem, tak je i vůlí, podstatou. Obrat je u Schopenhauera specifikován jako obrácení se vůle proti sobě samé - nechtěním.

 I při principiálním odkázání na akcidentální rovinu fenomenální existence můžeme zasáhnout svým jednáním i životní zdroj v jeho bytnosti (essentia, Wesen). To je dáno proklamovaným monismem Schopenhauerovy koncepce. Zasažení substanciální roviny se děje tak, že subjekt poznání se paradoxně obrací proti vůli samé, světovému zdroji. Poznávající je v potenci čistým subjektem poznání, zpravidla však subjektem empirickým, sledujícím vazby věty o důvodu mezi jednotlivými třídami objektů a nakonec i k vlastní vůli. Jako uvědoměle jednající v procesu vykoupení obrací paradoxně své volní aktivity proti jejich principu: Na místo původního motivovaného zájmu nastupuje rezignace, motivy ztrácejí svou motivující sílu a jsou nahrazeny „kvietivem“, vyplývajícím z poznání o marnosti všeho volního snažení. Vůle se obrací paradoxně proti sobě samé nejednáním, nechtěním, chtěním "toho, co nechceme", askesí, neuspokojováním potřeb, až ke stavu naprostého „nirvanického“ vyhasnutí.  

            Schopenhauer hovoří o několika typech jednání, kterými je možné dosáhnout "vykoupení". V zásadě nabízí tří východiska. První je cestou estetické kontemplace, kterou se zabýváme. Praktické východisko nabízí cesta univerzálního soucitu - svatosti a askese, chápané spíše buddhisticky než křesťansky, ústící v úplné vyhasnutí žádostí a nirvanické rozplynutí. Třetí možnost je příbuzná druhé - cesta utrpení, která v důsledku vedou k poznání o marnosti světského usilování a k následnému "umrtvování vůle". Co příslušné aktivity spojuje je poznání světového principu jakožto principu bezvýchodnosti, zdroje utrpení a pesimismu, jež  onomu nastoupení cesty k vykoupení předchází. 

Kontemplace v Schopenhauerově pojetí má poznávací, "soteriologickou" i  konsolační funkci, tj. jako způsob poznání nám dovoluje nazírat původnost světa a v bezvolním stavu nás přechodně zbavuje utrpení. Čisté poznání nám dává náhled do skutečného „zřídla světa“ a proměňuje, pro vzájemnou vázanost subjektového a objektového pólu, zásadně i poznávající subjekt. V poznání cestou kontemplace, poznání idejí, je subjekt zasažen poznáním "pravdy" a nastupuje následně cestu vykoupení.  

Funkci estetické kontemplaci lze chápat tak, že sice v jejím průběhu dochází k určité změně v samém principu universa, ale nikoliv ke změnám v premisách pesimismu. Poznáním proměněný subjekt poznává univerzální totožnost jedné a téže volní podstaty ve všech individuích fenomenálního světa a následně i univerzalitu utrpení, jakožto jejího nezbytného atributu. Přestává rozlišovat utrpení vlastní od utrpení cizích bytostí, neboť nahlédl totožnost všech jevů, prohlédl princip individuace. Vykoupení je možné jen paradoxním popřením vůle, nechtěním. Snahou adepta po vykoupení je co možno omezit svá přání,  žádosti a tím oslabit i sám světový princip a dosáhnout dokonalé absence vůle. Paradoxní aktivita zasahuje i podstatu universa. To je možné tím, že celá metafyzická stavba je monistická. Že se svět dává jako představa z jedné strany a ze strany druhé jako vůle, nemění nic na monismu celé konstrukce. Člověk, jako bytost na vrcholu poznání, je schopen čistého, vůlí nezkaleného poznání. Na jeho základě se může vůle, jako světový princip ve svém nejvyšším stupni objektivace (u člověka), obrátit proti sobě samé v paradoxním jednání - popření (Verneinung) vůle k životu. 

Hledání východisek z metafyzicky fundovaného pesimismu předpokládá  proto již přijetí konkluzí negativního limitního hodnotového soudu. Řešení otázky možných východisek přesahuje již do oboru etiky. Otázka po možných východiscích vůbec předpokládá značnou míru etického předporozumění, bez něhož by byla stěží myslitelná. V tomto  smyslu se proto pouze z etické pozice můžeme ptát po východiscích vůbec, či dále jejich jednotlivých typech. Poloha pouze reflektující k této otázce nedochází a nemůže dojít, neboť již přesahuje její pojem. 

Estetická kontemplace je paradoxně aktivním jednáním. Paradoxnost je založena volní metafyzickou koncepcí, totiž tak, že existenci plně odpovídá volní založení - chtění, nebo lépe - je s vůlí totožné. Svět je v principu vůlí, svět představy je jen akcidentálním určením odehrávajícím se na jejím základě. Kontemplující je z principu věci kontemplujícím individuem, existujícím v kontemplaci.  Existence je nemyslitelná bez volní danosti. Nemůže kontemplovat neexistující, bezvolní subjekt. Ovšem Schopenhauerova estetika vychází z teorému, že právě idejím, jakožto předmětu estetické kontemplace, je komplementární i čistý subjekt poznání. Čistý znamená u Schopenhauera bezvolný, čistý subjekt poznání je ovšem přísně vzato contradictio in adiecto. Způsob řešení musí odpovídat i deklarovanému systému. Svět idejí je kontemplovatelný jen čistým subjektem poznání v procesu "pozvednutí se" z  běžného způsobu poznání, operujícího v rovině věty o důvodu, do roviny,  která stojí mimo její platnost. Poměrně bezkolizně můžeme principu proměny subjektu poznání rozumět tak, že bezvolnost stanovíme jako limitní případ: v procesu proměny empirického subjektu v čistý subjekt poznání dochází  k jakémusi "odpoutání se od vůle". Dále předpokládáme, že úplné volní vakuum je při trvání kontemplace či při zachování existence v jakékoliv modifikaci z principu věci vyloučeno. Bezvolnost kontemplujícího subjektu můžeme pak deklarovat jako limitní případ kontemplace a konec konců i jako hranici existence. Vzájemná vázanost subjektu a objektu zde znamená: dokonalá kontemplace idejí jakožto představy dané nezávisle na větě o důvodu, vyžaduje i volní absenci ze strany subjektu. Pouze subjekt limitně daný jako bezvolní se může adekvátně přiblížit světu idejí. Ovšem limitnosti případu odpovídá i "překonání-zrušení" individuální existence. Dokonalost kontemplace je i jejím překonáním, přechodem v neexistenci.

Závěr:

Je naším úkolem zkoumat, zda, popř. jaká může poskytnout Schopenhauerův systém (pesimismus metafyzicky založený) východiska a za jakých podmínek. A dále, zda se jedná o východiska v plném smyslu. Nalezení východisek v jejich plnosti znamená překonání pesimismu v jeho zdroji, tj. přehodnocení celého předpokladového horizontu (zakalkulováním nových východisek do hodnotového soudu), z jehož pozice je negativní limitní soud vypovídán.

Z "plurality" možných  východisek, která Schopenhauerův systém poskytuje, jsme se věnovali východiskům estetickým. Estetika nestojí v Schopenhauerově koncepci samostatně, je jí sice věnována samostatná kniha, ovšem celá koncepce díla má etické vyznění.

Východiska by v přísném smyslu byla jen možnostmi, předpokladem či jejich komplexem, ve volnější definici i konkrétním typem jednání, praxe. Ptáme-li se po "východiscích" a po jejich konkrétním typu (estetická), obsahuje náš dotaz již implicite následující: úkolem je pojednání estetických možností jakožto faktorů modulujících předpokladový horizont axiologického negativního soudu. "Východiska" ovšem nemusejí tuto možnost vůbec poskytovat, neboť s jejich existencí není nutně spojeno i překonání pesimismu v jeho plnosti. Nalezená východiska mohou tak být několika typů podle jejich možnosti či dosahu vzhledem k pesimistickému předpokladovému poli. Nebo se na "východiscích" v hlubší reflexi prokáže jejich nedostatečnost či zdánlivost. Tak je tomu i Schopenhauera: nabízená "východiska" naopak ještě radikalizují celý pesimismus konstrukce. Východisko je sice nalezeno, dostatečně funkční a zasahující pesimismus v jeho skutečném zdroji, ovšem za cenu zrušení celého předpokladového horizontu. 

Překonání původních předpokladů je vlastním cílem snahy o nalezení východisek. Naše zkoumání proto směřovala k vlastnímu založení pesimismu: zda jeho předpokladem je jen určitá parcialita existence, či lépe, jsou to jen některá z akcidentálních určení, nebo zda jeho zdroj je hlubší, substanční. To jsme podrobně provedli.

Skutečné překonání pesimismu je možné jen cestou negace předpokladového horizontu. Ten ovšem není založen jen v některém akcidenčním určení, ale substančně. Podmínky axiologického hodnocení nelze změnit jen v rovině pouhé akcidence. Proto Schopenhauer dospívá, zcela konsekventně, k anihilaci jakožto v důsledku jediné možnosti překonání pesimismu. Jiná skutečně stabilní možnost se nenabízí, všechny variace cesty vykoupení sledují u Schopenhauera tuto intenci. V zásadě jsou cestou anihilace, překonáním pesimismu jeho radikalizací: preferencí neexistence, včetně neexistence předpokladového horizontu pesimistické reflexe, před jakoukoliv formou existence.

Nabízí se několik modifikací, jak k tomuto cíli dojít, a jednou z nich je právě cesta estetická.    

Schopenhauerova estetická koncepce je bytostně svázána s celým systémem, není vůbec myslitelná jako čistě empirická, o tom jsme též promluvili obšírněji v samostatné kapitole. Shrneme, že vychází ze substanční monistické jednoty celého universa, které ovšem nesetrvává nepohnutě ve své jednotě, ale "vstupuje" do "objektivní" existence, a to bezprostředně, adekvátně v podobě idejí, či jejich prostřednictvím do běžného fenomenálního světa. V principu vychází estetická koncepce z předpokladu světa idejí, které subjekt v estetickém vytržení - kontemplaci chápe v intelektuálním názoru (Anschauung), přímo a nikoliv diskursivní cestou pojmového myšlení. Při vzájemné podmíněnosti subjektu a objektu má estetická zkušenost dva póly: na straně subjektu dochází k přerodu, změně, z běžného empirického subjektu poznání k čistému - bezvolnímu subjektu poznání, jehož předmětem - objektem se stávají ideje a nikoliv již jednotliviny světa představy podrobené větě o důvodu. Ideje jsou sice též individualizovanými jsoucny, ovšem věta o důvodu nezasahuje svou platností v jejich sféru a náleží tak více světu věci o sobě a nikoliv světu empirie.  V estetické zkušenosti můžeme proto, akcentovat buď převahu objektového pólu estetické zkušenosti (svět idejí), kde by zdrojem libosti byly samy věčné ideální pravzory v jejich plnosti, nebo by v akcentaci subjektového pólu zkušenosti estetickému zážitku odpovídala bezvolnost stavu subjektu poznání. To je ovšem možné jen v abstrakci, neboť póly subjekt - objekt ve zkušenosti splývají, proto je věnováno několik odstavců též Schopenhauerově teorii poznání. Estetická zkušenost, či chceme - li kontemplace, je přímým způsobem nahlédnutí, názorným zachycením kontemplované ideje.

Jak ovšem rozumět estetické zkušenosti jako východisku z pesimismu? Schopenhauerův pesimismus má své založení metafyzické, kterému odpovídá i celá konstrukce systému v jednotlivostech. Zdrojům pesimismu jsme věnovali samostatnou část studie.  

Otázka po východiscích je v kontextu traktovaného spekulativního systému plně oprávněna a Schopenhauer si ji sám pokládá. Ptáme-li se po východiscích, předpokládá to, že jsme v axiologické reflexi došli k negativnímu závěru, v extrémní pozici k limitnímu hodnotovému soudu. Otázka po východiscích předpokládá již jisté etické předporozumění. Hledáme-li východiska je tato naše praxe již eticky předznamenána, její snahou je v optimálním případě překonání předpokladů pesimistického soudu či alespoň zmírnění některých konkluzí, např. cestou konsolace. Pozice pouze reflektující, dochází sice k hodnotovému soudu, vypovídá o hodnotách posuzované skutečnosti vzhledem k postulovanému měřítku, nedosahuje (a ani to není jejím programem) roviny praktické v širším smyslu. Pesimistický rezultát může být pouze konstatován jako samostatný výkon axiologické reflexe, nebo se může stát v dalším kroku zdrojem aktivity, jejímž záměrem bude pesimistický rezultát oslabit v jeho platnosti ať již radikální cestou překonání jeho premis, či překonání jen parciálních aspektů.   

Celý kontext systému vytváří vazby, které je nutné zohlednit při zkoumání východisek co do jejich způsobu, možností, dosahu apod. Estetická zkušenost aspiruje na přesah běžného empirického světa tak, že se pokouší o přenesení akcentu do roviny, nespadající pod platnost věty o důvodu.  Věta o důvodu, o níž jsme se též zmínili,  vyjadřuje vzájemné vazby mezi třídami objektů, daných jako představa (u Schopenhauera čtyř typů) a v konečné instanci i vazbu k naší vůli v podobě motivace. Vůle sama jako světová podstata větě o důvodu nepodléhá, je paradoxním apriorním nemotivovaným chtěním. Teprve a posteriori si nachází předměty svého zájmu. Chtění předchází konkrétnímu motivovanému výkonu, motiv si nachází až náš intelekt k odůvodnění své aktivity. Chtít překonat volní vazbu v rovině představy je vyloučeno. Říší svobody je noumenální svět, svět idejí, resp. vůle jako věc o sobě.

Estetická praxe je akcentovatelná jako jeden z modelů "východisek" z pesimismu. "Východisek" v tom smyslu, že odpovídají na otázku po překonání pesimismu (ať již v plnosti, či jen jako konsolační aktivita). 

Předpokladem je pochopení, že anihilace je jedinou v plnosti realizovatelnou cestou překonání pesimistického předpokladového horizontu. Východiska jsou sice nalezena, estetické jako jedno z nich, ovšem jako předzvěst skutečného vykoupení, jako aproximativní zkušenost k nirvanickému stavu nicoty.   

Naše otázka směřovala k posouzení estetické zkušenosti jako možnosti překonání pesimistických premis. Bylo proto nutné posoudit, zda se jedná o aktivitu akcidentální roviny, či zda zasahuje substancialitu, zda změna, která je součástí estetické zkušenosti je akcidentální či substanciální. Dále proto bylo nutné substancialitu Schopenhauerovy koncepce ztotožnit s volním založením veškerenstva a následně tedy akcidentalitu uchopit jako entitu odpovídající Schopenhauerově představovému modu skutečnosti. 

Přestože je horizont akcidentálních změn značně široký poskytuje z pohledu otázky po východiscích jen ty možnosti, které nezasahují pesimismus v jeho zdroji a mohou proto sloužit jako substituční, konsolační a podobné aktivity.  Je-li zdrojem pesimismu sám světový princip, je nutné hledat aktivitu, která by působila změnu v rovině substance. Ovšem horizont substanciálních změn je na rozdíl od změn akcidentálních v Schopenhauerově systému značně omezen. V zásadě se nabízejí dvě možnosti: potvrzení či popření vůle k životu (Bejahung und Verneinung des Willens zum Leben), které se bezprostředně ke světovému principu vztahují. Všechny aktivity lze v zásadě zkoumat s ohledem k této funkci. To je jediná škála změn, kterou konsekventně Schopenhauer nabízí. Pro etické jednání přichází v úvahu pouze popření vůle k životu s jeho důsledkem zániku světa ve svém principu. Striktně vzato ani potvrzení vůle k životu není skutečnou změnou, jen zachováním statu quo. 

Je zřejmé, že skutečné východisko v širším smyslu může nabídnout jen aktivita operující v podstatné oblasti existence. Estetická zkušenost poskytuje z principu i možnost substanční změny, tj. změny v rovině vůle samé, jakožto dočasné kontemplativní vyhasnutí čistého subjektu poznání. Můžeme ji tak chápat jako popření vůle k životu, přesněji jako její předzvěst. V Schopenhauerově koncepci je estetická zkušenost chápana jako dočasná: "po chvilce prožitého štěstí se život navrací do bídy každodennosti", a proto s převahou konsolační funkce.