Badatelský projekt: 

            Miroslav Tyrš - příspěvek k formování české estetiky

            Předmětem analýzy budou:

           1) Tyršova teoretická východiska - zhodnocena bude recepce dobových evropských teoretických proudů a jejich tvůrčí syntetické zpracování v Tyršově díle. Tyrš tvůrčím způsobem modifikuje recipované proudy a dochází k vlastní formulaci aktivistické filosofie, praktické aplikaci filosofických a estetických zásad v založení tělovýchovné instituce Sokol. 

           2) Předmětem reflexe bude Tyršova vlastní teoretická práce na poli estetiky a výtvarného umění, zhodnocen bude jeho přínos pro formování principů památkové péče.  

           Miroslav Tyrš je znám vedle Jindřicha Fügnera jako spoluzakladatel tělovýchovné jednoty Sokol a jako její první náčelník. Méně známé je Tyršovo pedagogické působení na univerzitě a na pražské technice v oboru dějin umění a architektury. Tyrš se habilitoval pro výtvarné umění na pražské technice a v roce 1884 byl jmenován profesorem pražské univerzity.

             V Tyršově teoretickém působení můžeme společně s Josefem Bartošem vymezit tři etapy:

 1) Období filosofických studií jako první etapu Tyršovy teoretické práce, kterou filosoficky určoval zejména Arthur Schopenhauer, výrazněji k nám pronikající přibližně od poloviny 19. století.

 2) Druhá etapa je ve znamení Tyršových tělovýchovných snah - toto období teoreticky určuje zejména Darwinova filosofie na pozadí u Tyrše všudypřítomné antické inspirace. Antický kalokagatický ideál usměrňuje Tyršovy aktivity v každé oblasti jeho působení. 

 3) Etapa výtvarných a estetických studií, teoreticky usměrněných zejména vlivem Hyppolita Taina.

             Literárně začal Tyrš působit jako autor řady hesel v Riegrově slovníku naučném (signatura Ti). V oblasti výtvarného umění debutuje Tyrš studií "O podmínkách vývoje a zdaru činnosti umělecké" z r. 1872, první "úvahy a posudky o výtvarných pracích z výstav a porot" se datují od téhož roku a v souborném vydání Tyršových kunsthistorických spisů   představují přibližně polovinu rozsahu celého vydání (Tyrš, Miroslav: Dr. Miroslav Tyrš o umění. I – VI.).  

            Jako redaktor „Rozhledů po umění výtvarném“ v „Osvětě“ pracuje Tyrš až do roku své smrti - 1884. Tyrš literárně přispíval do "Národních listů", do časopisu "Květy" redigovaném Servácem Hellerem, kterého znal Tyrš z redakce "Národních listů", do "Ruchu", "Zlaté Prahy", "Světozoru" a do časopisu "Lumír". Řadu příspěvků Tyrš zpracoval se svou ženou Renátou, podle jejího vlastního svědectví. K pravidelné spolupráci s Národními listy vyzval Tyrše Julius Grégr v prosinci 1880. Tyrš se stal stálým referentem o výtvarném umění, dříve přispíval do "Národních listů" jen příležitostně. Jedním z důvodů proč Tyrš nepublikoval do té doby výrazněji v "Národních listech" je Nerudovo působení v listu v témže oboru - Nerudy si Tyrš vážil a pravděpodobně mu nechtěl v oboru konkurovat.

Předmětem výzkumu bude Tyršova snaha po formulaci národního umění - umění, které by vycházelo a odpovídalo dobovým potřebám  a současně v mezinárodním kontextu obstálo při zachování národní svébytnosti. Akcentace národní složky nestojí ovšem v opozici k myšlenkám kalokagathickým, které by byly formulovány nadnárodně – národní složka tvoří jejich komplementární a ovšem nutnou část. Lépe je rozumět kalokagathii v Tyršově pojetí jakožto pojmu zahrnujícímu i život národní. V tomto kontextu je možné označit Tyršův postoj jakožto panestetický. Zde je snad možné najít i dědictví herbartovské vztahové estetiky, jíž by byla etika, zkoumající poměry volních aktů, podřízena. Za nosné pokládám bádání v Tyršově díle zaměřit na vztah obecně závazných a nadčasových principů k principům časově podmíněným a zkoumat jejich proměnu v konkrétních podmínkách formující se národní společnosti.

            Tyrš má nepochybně význam pro formování památkové péče v dnešním smyslu. Za architektonicky nejpodnětnější pokládá Tyrš renesanční sloh, ovšem ve smyslu jeho další vývoje a jako uměleckého materiálu, který by mohl být využit a přizpůsoben moderním podmínkám („česká renesance“). O architektonické hodnotě Prahy byl Tyrš přesvědčen a úvahy o vhodnosti konkrétního slohu jsou motivovány právě snahou o nalezení vhodné direktivy, vodítka pro zachování architektonických hodnot „staré Prahy“. Tyrš hledá vhodné organické spojení mezi dochovaným architektonickým dědictvím města a jeho moderním životem a jemu odpovídajícím architektonickým výrazem – dodnes otázka nanejvýš aktuální. Výstavba sokoloven v renesančním slohu konvenuje navíc s Tyršovou antickou inspirací. Tyrš se vyslovuje k rekonstrukci či restaurování významných dochovaných architektonických památek a odmítá jejich neodůvodněné a nepodložené doplňování či rekonstrukce (dostavba katedrály sv. Víta v Praze), což plně  odpovídá  teoretickému zdůvodnění v jeho estetické koncepci umělecké tvorby – umělecké dílo je bezprostředním výrazem ideje (platónská inspirace, Schopenhauer). Tvůrčí vyjádření ideje v uměleckém díle, architekturu nevyjímaje, je  jedinečné a jen obtížně opakovatelné. Pouze v kongeniálním souznění je možné přistoupit k doplnění, rekonstrukci uměleckého díla ("Vždyť každé skutečné dílo umělecké z jedné myšlenky, z jednoho citu, z jedné vidiny pochází a kdo by se úplně do ní vmysliti a ji dle toho provésti chtěl, musil by vlastně tím člověkem býti, který ji původně pojal" - Tyrš, O umění III. , str. 13).

Kontextualita, možnost a míra rekonstrukce a rehabilitace památky jsou v oboru památkové péče permanentně diskutovanými tématy.  

            Tyršova teoretická produkce v oblasti estetiky a teorie umění není doposud důkladně zhodnocena, přes svůj nesporný význam. Tyršova pozůstalost není prakticky zpracována, ač se v minulosti uvažovalo o jejím postupném vydávání. Řešitel v samostatném článku zhodnotí Tyršův přínos k formulaci principů památkové péče a jeho originalitu v kontextu soudobých teorií a praktických realizací.  

            Za zásadní pokládám Tyršův význam v praktické aplikaci estetických, či filosofických zásad ve formě „aplikované“ estetiky či kalobiotiky v tělovýchovné jednotě Sokol. Sokol je praktickou realizací Tyršových teoretických úvah na poli estetiky, tělovýchovných zásad a myšlenek národních. Antický ideál je nepochybně Tyršovým motivem při formování tělovýchovné instituce a při přípravě její ideové a teoretické koncepce. Badatelsky nezanedbatelný je okruh akcentované tělesnosti a stojí jistě za podrobnější analýzu.  

Tyrš publikoval řadu studií věnovaných tělesné výchově obecně i jednotlivým tělovýchovným disciplínám, Tyrš je v zásadě autorem tělocvičného názvosloví, jak ho zčásti používáme dodnes - např. termíny předpažit, upažit atd. jsou dědictvím Tyršových obrodných snah na poli tělovýchovy.

            Dílčím badatelským výstupem bude analýza Tyršova pojetí realizace antického ideálu kalokagathie v kontextu formování národních snah a analýza kategorie tělesnosti v Tyršově teoretických statích a v ideovém základu Sokola. 

Miroslav Tyrš je pokládán za jednoho z prvních Schopenhauerových recipientů u nás. Jeho studie "Historische Einleitung in die Philosophie Arthur Schopenhauers" svědčí o živém zájmu o Schopenhauerovu filosofii a o důležitosti, kterou jí přikládal (studie není oficiálně publikována). Tyršův sokolský odkaz je odborně zpracován poměrně dobře, filosofický již méně, Schopenhauerův ohlas v jeho filosofii či estetice pouze okrajově.

            Závažnější je Schopenhauerův vliv na Tyršovu estetiku, kterou v zásadě od Schopenhauera přejímá a modifikuje. Částečně jsem problematiku zpracoval v závěrečném oddíle své disertační studie "Estetická "východiska" z filosofického pesimismu se stálým ohledem k A. Schopenhauerovi" (FF MU, 2004), kde poukazuji též na možnost překonání schopenhauerovského pesimismu, jak ji formuluje Tyrš. Čerpal jsem materiál z Tyršovy rukopisné pozůstalosti, která je do značné míry opomíjená a nezpracovaná (Tyršova pozůstalost je deponována v Muzeu tělesné výchovy a sportu NM v Praze, část korespondence je uložena ve fondech PNP.)

            Schopenhauerova estetika, kterou Tyrš reflektuje jako jeden z prvních českých autorů, do značné míry konvenuje s jeho "pesimistickým" naladěním (podle některých textů z pozůstalosti). Je proto zajímavé sledovat, jak Tyrš dochází k formulaci vlastní filosofické koncepce, jež by lépe vyhovovala jeho aktivistickému politickému a sokolskému programu.

Tyršovy nároky nemohla Schopenhauerova v principu kvietistická filosofie splnit. Tyrš dospívá k pojetí národního aktivismu v syntéze s Darwinovou teorií: Tyršově filosofii dějin

teoreticky odpovídá usměrnění Schopenhauerovy „slepé vůle“ ideou národa. Darwinova

teorie potvrzuje Tyršovi snahu po „uhájení národní existence“ na mezinárodním poli a nezbytnost obstát v "boji o život", interpretovaném ve smyslu boje o zachování národa - odtud

i důraz na sokolské hnutí jako národní předvoj. Vůle přestává být, jak je tomu u Schopenhauera, principem bezvýchodnosti, ale vědomou snahou, principem aktivity, aktivací

"boje o život", snahou o uhájení národní existence apod. Zatímco u Schopenhauera vyznívá celá koncepce etiky v antiaktivistický kvietismus, dochází u Tyrše pod Darwinovým vlivem k přehodnocení voluntaristického momentu a k transformaci Schopenhauerovy metafyzicky chápané vůle v princip životní aktivity a v základ účelného jednání. Například společně s antickým kalokagathickým ideálem tvoří ideový základ sokolského hnutí, Sokol je přirozeně i reakcí na německé „turnerství“.

            U Tyrše není možné oddělovat jeho sokolskou aktivitu od jeho pozice myslitelské, na což upozornil Josef Bartoš v Tyršovi věnované monografii (1916). Tyrš je mj. i přispěvatelem do „Národních listů“ a jeho sokolský a politický aktivismus bezpochyby konvenuje s antipasivistickou koncepcí listu.

            V estetice je Tyrš žákem Arthura Schopenhauera především v pojetí estetické kontemplace jako zdroje uměleckého požitku a v chápání estetické zkušenosti jako možné předzvěsti překonání parciálních zájmů v "utichnutí našich tužeb". Estetická kontemplace, která je předpokladem umělecké tvorby i recepce uměleckého díla, spočívá na absenci volního aspektu, což shodně konstatují Schopenhauer i Tyrš. Zatímco Schopenhauerův model je naprosto ahistorický, Tyrš možnost vývoje připouští a předpokládá. Dosažený klid kontemplujícího je u Tyrše předzvěstí budoucí historické události - cílem dějinného národního úsilí je podle Tyrše vybudování "spojených národů evropských" a celosvětový mír. Dojde tak k naplnění a překonání dobově podmíněných národních emancipačních snah (např. národní brannost odpovídá pouze na aktuální mezinárodní situaci). Aktualita Tyršova odkazu je v tomto bodě zřejmá.

            Tyrš původně vychází z herbartismu, jak mu byl zprostředkován během studia na pražské universitě - byl žákem Roberta von Zimmermanna. V estetice je inspirován Zimmermannovou koncepcí v její aspiraci na stanovení "krasoumných nároků". Zimmermann dochází k opuštění zásady o singulárnosti estetického soudu a na základě pětice Herbartových praktických idejí (u Herbarta mají význam v etice, jako poměry volních aktů) dochází ke stanovení pěti nejvyšších estetických norem. Obdobně u Tyrše (např. ve studiích "O zákonech kompozice v umění výtvarném", "Tělocvik v ohledu estetickém") musí umělecké dílo vyhovovat podmínkám "patera nároků krásy" (1. přiměřenosti (účelu), 2. jasnosti, 3. článkovanosti, rozmanitosti, jednotě a celistvosti, 4. souměrnosti a poměrnosti částí a jejich rovnováze, 5. ladnosti).

Na vliv Tainův můžeme poukázat v Tyršově sociologickém pojetí podmínek vzniku a vývoje umění. Tyrš neodděluje umění od praxe, snaží se o jeho pochopení právě z plnosti

života a klade důraz na sociální význam krásy. V Sokolském hnutí dochází do jisté míry k

realizaci estetického ideálu.

Tyrš je jedním z autorů reflektujících a částečně i recipujících dílo J. J. Winckelmanna, na což upozornil Hugo Rokyta ve studii J. J. Winckelmann a Čechy.

            Tyršovu práci v oblasti výtvarného umění,  lze pokládat za doplnění Tyršovy sokolské činnosti. Tyrš pracuje jako výtvarný kritik, věnuje se filosofickému, estetickému a sociologickému významu umění. Na počátku 70. let uvažuje o sepsání „Dějin umění výtvarného“.

            Zcela moderně sociologicky analyzuje podmínky umělecké tvorby a její diváckou recepci ve spise „O podmínkách vývoje a zdaru činnosti umělecké“ (1872), koncipované zřetelně pod Tainovým vlivem, z jehož díla přeložil úvodní stať „Filosofie umění“ pod titulem „O podstatě díla uměleckého“ (1873). Na studii „O podmínkách vývoje a zdaru činnosti umělecké„ navazuje statí „O prostředcích k povznesení uměleckých poměrů našich“ publikovanou v Květech r. 1879, původně přednáškou z „Umělecké Besedy pražské“, kterou Tyrš pokládal za centrum uměleckého národního působení. Je důvodné se domnívat, že Umělecká Beseda měla v Tyršově pojetí komplementární úlohu k pražskému Sokolu – s tendencí být institucí umělecky působící a vzdělávající, včetně poskytování stipendijních podpor k zahraničním studijním pobytům pro mladé umělce. Tyrš je u nás jedním z prvních, kdo hovoří o prozápadní orientaci české výtvarné produkce. Souběžně s rozvíjením potenciálu začínajících talentovaných umělců je nezbytné komplementárně přispívat ke kultivaci vkusu obecenstva – pouze vzdělaný konzument pozná kvalitní umění a je schopen a ochoten ho podporovat.

            Výtvarná kritika, jejímž je u nás Tyrš průkopníkem, je jedním z prostředků, jak přispět ke kultivaci umělecké produkce i vkusu publika, zcela v intencích Tyršova národně pedagogického působení. První Tyršovy studie věnované výtvarnému umění se datují r. 1871. Ideálem je Tyršovi národní umění, které ovšem nevnímá vyhraněně nacionálně, spíše jako jakousi zvýšenou originalitu.  Za ryze českého umělce pokládal Tyrš Josefa Mánesa. „Mánes jest definitivním stvořitelem uměleckého typu českoslovanského, který všichni naši výtvarníci pokládati mají za pevný a trvalý základ a od kteréhožto typu nemají se nikdy značně uchýliti, ač má-li býti vytvořena svérázná a originelní česká tradice výtvarnická.“ (Bartoš, Josef: Miroslav Tyrš. Praha, Zlatoroh, 1930; str. 77.) Vedle J. Mánesa se Tyrš významně zasazuje o dílo Jaroslava Čermáka, kterému po jeho smrti r. 1878 věnoval obsáhlou monografii, v níž můžeme zřetelně sledovat Tyršovu aplikaci jím stanovených obecných estetických zásad.  Při zachování umělecké originality, na níž je patrné nejkvalitnější evropské školení, zůstává Tyršovi Čermákovo dílo „originálně českým“. Kritickou pozornost věnuje přirozeně zahraničním umělcům a konfrontuje jejich díla se soudobou výtvarnou produkcí domácí. Kriticky se vyhrazuje proto preferovaným, módním proudům „makartismu, maxismu, pilotysmu a doréismu“.